Jak to přijala rodina

Popravdě jsem se obával více toho, jak mé onemocnění mám oznámit rodině a jak to přijme, než nemoci samotné. Největší obavy jsem pak měl hlavně z toho, jak to přijme máma.

Mamča je trošku citlivější a spoustu věcí si dost bere. Kvůli spoustě věcí pak pláče a trápí se tím. Nebylo to pro mě lehké..

Přemýšlel jsem o tom cca týden. Jak, kdy a kde a komu všemu to mám říct. Udělal jsem si poznámky s určitými body do sešitu, abych se náhodou nějak nezasekl a hlavně, abych zjistil, jestli to nezní nějak moc "tragicky". Snažil jsem se to sepsat tak, aby to nikoho zbytečně moc nevystrašilo. K tomu jsem ještě "vytvořil" jednostránkový a oboustranný "leták" velikosti klasické A4 se základními informacemi o této nemoci. (můžete si ho přečíst ZDE)

No a na mě teď zbývalo, jak si je všechny domluvit tak, abychom se sešli v jeden čas na jednom místě. Jelikož jsem se to rozhodl říct mé nejblížší rodině (máma, táta, starší sestra) a protože sestra bydlí jinde, stejně tak já a máma se s tátou nebaví, byl to celkem oříšek.

Řeknu to ve skratce, protože Vám taky nemůžu říct úplně všechno. Zavolal jsem tátovi, že bych si s ním chtěl pokecat, tak kdy bude mít čas (moc času nemívá, je skoro pořád v práci). Vycházelo to zrovna tak, že jedinej den, kdy má trochu čas byla neděle, kdy se domů vrátí z práce kolem 13h...Sestra měla čas v sobotu, v neděli jela po 13h s rodinou na týden na chatu...

A máma měla víkend volnej...

A teď co mi trošku přihrálo do karet... Mamča mě pozvala v neděli na oběd (1. plus)...A sestra si potřebovala přijít k naším pro cestovní tašku (2. plus) akorát mi zbývalo sestru domluvit tak, aby se chvíli pozdržela a počkala na příchod táty z práce s tím, že jim potřebuju něco (pro mě důležitýho) sdělit..

Abych to zbytečně nenatahoval...dopadlo to lépe, než jsem čekal. Moje poznámky se opravdu vyplatili, protože jsem věděl přesně co chci říct a na závěr mého "přednesu" jsme si o tom krátce pohovořili jako rodina. Samozřejmě mamka se ke konci neudržela a brečela s tím, co se nám to v naší rodině děje a že život není "spravedlivý"...Do toho jsem řekl....že mám vlastně štěstí. Mohlo to být něco daleko horšího. Život není nespravedlivý nebo spravedlivý...život je prostě život. Jen na nás záleží, jak se na něj díváme, jak si různé situace vysvěstlujeme, z jakého úhlu se na ně díváme...

Poté jsem mamku obejmul a byl jsem rád, že snad to "nejhorší" mám za sebou, i když...kdo ví???